ZLATÁ MEDAILISTKA PEŠKOVÁ: NA KURTU NEJSEM ZA ADAMOVU MAMINKU, ALE ASISTENTKU
Adam Peška s maminkou Ivanou Peškovou vybojovali na Světovém poháru v boccie v Montrealu na konci dubna další vítězství. A přiblížili se tak k paralympiádě, která se koná v roce 2024 v Paříži.
Zatímco v nich ještě doznívaly vítězné pocity, zpáteční cestu poznamenalo chlapcovo zranění. „V letadle, přestože Adam seděl vepředu, bylo málo prostoru. Při přendávání na sedadlo zavadil levou nohou o překážku před sebou a je z toho výron. Ledujeme, mažeme mastičky, podáváme injekce proti srážení krve,“ popisuje Ivana Pešková.
„A aby toho nebylo málo, potrápila mě střevní chřipka,“ doplňuje Adam, který je však myšlenkami ještě v Montrealu. „Bylo tam krásně, nakonec kolem osmnácti stupňů. Z hotelu jsme to měli do haly půl kilometru, tak jsme chodili pěšky,“ vypráví.
Třikrát, když se zkazilo počasí, jeli Peškovi autobusy. „Ale jakými!“ vzpomíná Ivana: „Hezkými malými bezbariérovými autobusy, které jsou pro vozíčkáře velmi bezpečné. Dbají tam na správné uchycení vozíků, to se jen tak nevidí. Opravdu paráda.“
PŘINEJHORŠÍM DRUHÝ
Každý zápas v boccie je pro Adama výjimečný. A na každý se poctivě připravuje. Finále tak pro něho oproti jiným zápasům neznamená větší nervy. „Vím, že budu přinejhorším druhý,“ směje se Adam, který má na každém turnaji talismany. Na jenom z nejstarších, který má od strejdy Milana, stojí ‚Žít svůj sen‘.
„Ale tím nejstarším, už ani nevím, od koho byl, je čtyřlístek pro štěstí a anděl. Oba měl Adam na operaci páteře před dvanácti lety,“ říká Ivana.
SVĚTOVÝ POHÁR SE SILNOU KONKURENCÍ
Konkurence v Montrealu byla obrovská. „Světový pohár? Tam už lehký soupeř neexistuje,“ vysvětluje Ivana, která na kurtu není za Adamovu maminku. „Jsem tam za asistentku. Za ty roky jsem se naučila oddělovat tyto dvě role. Kdybych tam byla za maminku, asi jsem s nervy v koncích,“ dodává.
Sledovat soupeře, zjistit, na co je kdo dobrý. To patří k herní přípravě Adama Pešky a jeho maminky Ivany. „Už víme, kdo jak podává. Třeba obecně Asiaté umí hrát fantasticky nablízko,“ připomíná Adam.
RADUJE SE UVNITŘ
Na zápasech boccii jsou často velmi vypjaté emoce. „Někdo křičí, jiný to prožívá uvnitř. To je přesně Adamův případ. Má Duchennovu svalovou dystrofii a hraje s dýchacím přístrojem. A je introvert, tak to zkrátka je. Naopak takoví Brazilci či Portugalci jsou velmi hluční. Ale to ostatní hráče nesmí odradit, rozhodit,“ myslí si Ivana, která si musela zvykat na to, že Adam nedává najevo emoce.
„Je to tak i v Parent Projectu, pacientské organizaci, která pomáhá lidem se svalovou dystrofií. Jezdíme na různé pobyty, kde se Adam setkává se ‚svými‘, s podobně starými kluky. A i mezi nimi je klidný, je nerad středem pozornosti,“ říká Ivana.
Na Adamovi oceňuje neuvěřitelnou schopnost koncentrovat se. I ona sama přitom praktikuje různá dechová cvičení. „Díky tomu si snížím tep, jinak by se mi udělalo z těch nervů a zodpovědnosti špatně… Všichni chtějí vyhrát, podat co nejlepší výkon, aby zúročili svou práci,“ vysvětluje.
A jak společně oslavili velký triumf? „Stihli jsme doma čarodějnice, ale ta pořádná oslava nás teprve čeká. S výronem a průjmem se k tomu pomalu doplazíme,“ věří Ivana.
POTŘEBUJE SE NADECHNOUT!
Současné zdravotní trable nejsou tím jediným, s čím se rodina musela poprat při odletu z Montrealu. Nepříjemný byl přístup personálu na letišti.
„Při odbavování jsme museli dát na pás i dýchací přístroje, přestože je na nich napsáno, že jsou zdravotním prostředkem. Adamovi se začalo špatně dýchat, vedoucí výpravy tedy poprosila personál letiště, jestli by mohli zkontrolovat dýchací přístroj jako první, protože má Adam dechovou nedostatečnost. A paní z letiště odpověděla, že až na to dojde řada, tak to zkontrolují. Nakonec se vedoucí výpravy přístroje domohla razantnějším vyjednáváním,“ popisuje nepříjemnou zkušenost Ivana.
Ráda naopak vzpomíná na Letiště Václava Havla. „Tam je všechno téměř bezproblémové. Tím, že létáme na závody poměrně často, letištní personál už Adama zná a ví, co potřebuje,“ uzavírá Ivana Pešková.
Co je to boccia
Bocciu hrají sportovci, kteří jsou z důvodu svého postižení na vozíku, jednotlivci, páry nebo týmy se třemi hráči. Jde o hru o strategii a přesnosti, cílem hry je umístit kožené míčky, červené nebo modré, co nejblíže cílovému bílému míčku (jack). Každý hráč má 6 míčků na „end“ a každý „end“ je limitován časem, hraje se na 4 endy (týmy na 6 endů). Vítězem je hráč nebo tým, jejichž míčky jsou umístěny nejblíže k bílému míčku.
Zdroj: paralympic.cz