Vláda požádá o důvěru. I když má ve sněmovně jasnou většinu, debata bude nejspíše mnohahodinová

K pokračování šesté schůze nové sněmovny se poslanci sejdou v devět hodin dopoledne. Na programu mají jediný bod, a to žádost vlády o důvěru. Předsedkyně klubu ANO Alena Schillerová sice v úterý navrhovala, aby se v poledne volil zbývající místopředseda sněmovny, ale neuspěla, takže bude debata před hlasováním o důvěře nerušená.

Na úvod jednání vystoupí premiér Petr Fiala (ODS), který shrne vládní program, s nímž o důvěru sněmovny požádá. Zpravidla po úvodním projevu hovoří zástupci jednotlivých poslaneckých klubů, kteří shrnou, jak bude klub hlasovat a proč. V rozpravě zpravidla vystupují i další opoziční poslanci s výhradami vůči nově jmenovanému kabinetu.

Pozice stran jsou jasné. ODS, STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a Piráti vládu sestavili a podpoří ji. Opoziční SPD již oznámila, že bude proti vyslovení důvěry. Výhrady má vůči dosavadním krokům nového kabinetu v souvislosti s epidemií covidu-19. Předseda SPD Tomio Okamura je nespokojen i s tím, že pět vládních stran sestavilo dvě volební koalice a nekandidovaly samostatně.

Alena Schillerová (ANO) sice jasně neřekla, že hnutí bude proti vyslovení důvěry, avizovala ale „věcnou a konstruktivní debatu zaměřenou na výhrady k programovému prohlášení“.

Podle minulých zkušeností lze očekávat, že k samostnému hlasování se poslanci dostanou až večer nebo i pozdě v noci. Například v červenci 2018, kdy získala důvěru druhá Babišova vláda, začínalo jednání před půl desátou dopoledne a odhlasováno bylo ve čtvrt na dvě v noci. Jednání o důvěře Sobotkově vládě v roce 2014 začalo v jedenáct dopoledne a hlasování skončilo před jedenáctou v noci. Ještě později – až ve čtyři ráno druhého dne – skončilo hlasování o nedůvěře v červnu 2019, jednalo se od půl jedenácté dopoledne.

Zpívat ano, nepřesně formulovat ne

Debaty před hlasováním o důvěře nebo i nedůvěře bývají dlouhé, svůj čas ale potřebuje  i samotné hlasování. Poslanci hlasují veřejně a jednotlivě po jménech. Před hlasováním je vylosován poslanec, od nějž se začne, potom předsedající čte abecedně jména všech dvou set členů dolní komory. Každý poslanec se postaví a slovy „pro návrh“, „proti návrhu“ nebo „zdržuji se“ vyjádří svůj postoj. Předsedající ho potom ještě zopakuje. Pokud jmenovaný poslanec v jednacím sále není, předsedající to oznámí a pokračuje dál.

Poslanci při vyjádření svého postoje musí přesně formulovat. Když v roce 2007 při hlasování o důvěře druhé Topolánkově vládě řekl tehdejší poslanec ČSSD Petr Wolf „jsem proti návrhu“ (místo prostého „proti návrhu“), interpretoval to předsedající schůze tak, že se zdržel. Na druhé straně nevadilo, když při hlasování o nedůvěře v roce 2011 tehdejší poslanec TOP 09 Daniel Korte své „proti návrhu“ zazpíval.

Získat důvěru sněmovny je pro vládu snazší než pro opozici vyslovit jí nedůvěru. Zatímco pro vyslovení nedůvěry je potřeba nadpoloviční počet hlasů všech poslanců (tedy minimálně 101), pro získání důvěry stačí nadpoloviční počet hlasů přítomných poslanců.

Díky tomu vládl s důvěrou druhý Klausův kabinet, i když pravicová koalice neměla po volbách v roce 1996 většinu. Dohoda s opoziční ČSSD ale vedla k tomu, že sociální demokraté při hlasování odešli ze sálu, a tak 98 hlasů nakonec stačilo. Obdobně proběhlo hlasování o důvěře Zemanově vládě v roce 1998, kdy naopak odešli ze sálu občanští demokraté a vládní ČSSD dodala 73 hlasů, což stačilo. Díky nepřítomnosti dvou odpadlíků z ČSSD získala důvěru druhá Topolánkova vláda, i když měla jen sto poslanců.

Tři vlády neuspěly

O důvěru Poslanecké sněmovny požádá Petr Fiala (ODS) jako předseda patnácté vlády, která byla jmenována po vzniku samostatné České republiky (první Klausova vláda vznikla dříve než republika a o důvěře se hlasovalo v létě 1992). Bude to ale již osmnácté hlasování o důvěře, protože některé vlády o ni žádaly víckrát kvůli vnitrostranickým otřesům v koaličních stranách.

Po svém jmenování musí každá vláda požádat o důvěru do třiceti dnů. Nad rámec této povinnosti, která vyplývá z ústavy, žádaly o důvěru druhá Klausova vláda, když se v roce 1997 rozhádala s ČSSD, jejíž ústupek umožnil její vznik, Špidlova vláda po neúspěšné prezidentské volbě v roce 2003 a Nečasova vláda po rozpadu klubu Věcí veřejných a odchodu původní strany z kabinetu v roce 2012. Nečasova vláda také v témže roce jako jediná spojila důvěru s daňovým balíčkem, proti kterému měli výhrady někteří poslanci ODS.

Všechna tato mimořádná hlasování o důvěře skončila pro vlády úspěšně. Zatím třikrát se ale stalo, že kabinet neuspěl hned po svém jmenování. V roce 2006 nedostala důvěru první Topolánkova vláda, o sedm let později dopadla stejně Rusnokova vláda. Důvěru nezískal ani první Babišův kabinet v roce 2018. Topolánek i Babiš si následně vyjednali koalice, s nimiž již důvěru získali. Rusnokova vláda poté, co nezískala důvěru, pokračovala ještě pět měsíců a žádný pokus změnit situaci již neučinila.