I v případě, že nesledujete reality show a do minulého týdne jste netušili, kdo je Vojta Drahokoupil, je hodně pravděpodobné, že jste na něj a jeho příběh v uplynulých dnech narazili. Vojta je mladý zpěvák, který se přihlásil do psychicky i fyzicky náročné reality show. Jeho cílem bylo poznat sám sebe a své limity. Poznání přišlo velmi záhy a vyústilo v brzké odstoupení ze soutěže. Důvodem byly psychické obtíže – návrat panické ataky a úzkostí. Problémy, o kterých si zpěvák myslel, že je již zdárně překonal. Kromě vlny podpory, se na sociálních sítích dočkal také zesměšnění. Mnohým psychické problémy nezněly jako relevantní důvod a odkazovali k rozmazlenosti a pohodlnosti dnešních mladých lidí. Ano, můžeme si říct, že názor lidí skrývajících se za displejem vlastního chytrého telefonu, zatímco sedí na gauči, nemusí nikoho mrzet. Opak je ale pravdou, každé takové zesměšnění může vést k tomu, že si člověk rozmyslí se se svým trápením svěřit. Měli bychom mít na paměti, že lidé deprese většinou nepředstírají, mnohem častěji naopak předstírají, že jsou v pohodě.
V dnešní době se o důležitosti duševní pohody mluví poměrně často, málokdo už zpochybňuje, že má vliv na celkový zdravotní stav člověka. Nejsme sice tak daleko jako například v USA, kde má svého psychoterapeuta skoro každý, ale přece jen se situace začíná pomalu měnit k lepšímu. Tento pozitivní trend podporují například i pojišťovny, některé formy pomoci jsou hrazeny v rámci běžného zdravotního pojištění, na jiné lze využít benefity z preventivním programů. Angažují se také osvícené firmy a organizace, které dávají svým zaměstnancům prostor pro psychohygienu a záleží jim na prevenci syndromu vyhoření.
Přesto je žádoucí o tomto tématu dále mluvit. Možná se ptáte proč, když se situace zlepšuje. Protože je stále hodně lidí, kteří se vyhledat odborníka stydí, stále hodně těch, kteří si myslí, že takový odborník se automaticky rovná psychiatr a oni přece nejsou žádní blázni, pořád je také hodně těch, kteří mají pocit, že jejich problém není dostatečně velký, aby s ním někoho „otravovali“. Na druhé straně je pak plno těch, jak ukazuje i úvodní příběh, kteří duševní problémy zlehčují a vidí za nimi jen nudu a nedostatek zaměstnání, případně snahu být zajímaví. Často se v podobných prohlášeních objevuje, „že každý měl nekdy depku.“ Ale není depka jako depka. Je tedy stále důležité připomínat, že poporodní deprese se opravdu nevyřeší tím, že se novopečené mamince přidají další povinnosti, že psychické problémy mohou být legitimním důvodem pro nemocenskou a není potřeba se za ně stydět, nebo že člověk neprchá z reality show na ostrově jen proto, že tam nejsou restaurace.
Pocit nedostatečnosti problému je snad nejčastější příčinou, proč lidé odbornou pomoc nevyhledají. Přitom, jako vždy, je prevence je nejúčinnější. Takže kromě toho, že by se každý měl starat o svou duševní pohodu, jako u všeho platí, že čím dřív se daný problém zachytí, tím lépe. Často to může být v okamžiku, kdy se ještě nejedná o problém, ale zatím jen o náročnou situaci, kterou člověk nemůže zvládnout vlastními silami. Odborníci tu nejsou proto, aby soudili závažnost něčí situace, to měřítko nastavuje člověk, který s daným problémem přichází. Někdo dokáže sám zpracovat například úmrtí blízké osoby, ale už se nedokáže vypořádat s trvalou nespokojeností v práci. Může nás napadnout, že spousta lidí je v práci nespokojených, ale vydržet se to musí, protože bez práce nejsou koláče. Případně se práce změní a je to. Jenže jedním z největších úskalí, které mají všechny problémy, na které jsme dlouho sami, společné, je tunelovité vidění. To znamená, že v daný moment nevidíme žádné jiné řešení. Prostě budeme nadále chodit do stejné práce, protože je to potřeba, i když jsme tam nešťastní. A být v nepohodě osm hodin denně, pět dní v týdnu, třeba i několik let v kuse je pro psychiku obrovsky náročné. Odborník nám samozřejmě nesežene novou práci, ani zázračně nepřemění tu stávající, ale pomalu nás vyvede ven z toho tunelu, ve kterém se nacházíme a pomůže nám objevit všechny možnosti, kterou v danou chvíli máme. Na nás už pak bude, jak s tím naložíme. A i když se to může zdát jako klišé, často pomůže už jen to, že se můžeme svěřit někomu, kdo nám naslouchá a nesoudí nás.
I přes zmíněnou zlepšující se situaci a stále frekventovanější osvětu, má stále řada lidí pocit, že když půjdou k nějakému odborníkovi, vyfasují automaticky antidepresiva a nálepku blázna. Forem a typů podpory je však celá řada a je dobré mezi nimi rozlišovat a orientovat se v nich. Už jen proto, že různé obtíže vyžadují rozdílné přístupy. Pro některý typ obtíží je opravdu nejlepší psychiatr a předepsání léků, a je to tak v pořádku, někomu jinému však může pomoci už pár návštěv u krizového interventa. Proto na následujících řádcích uvádíme stručný přehled jednotlivých odborníků a jimi vykonávané činnosti.
Psychiatr je atestovaný lékař v oboru psychiatrie. Psychiatři působí v léčebnách, nemocnicích a ambulancích. Určují diagnózu, vedou léčbu a především, na rozdíl od ostatních odborníků, mohou předepisovat léky. V rámci určování diagnózy spolupracují i s odborníky s jiných oborů, např. s klinickým psychologem. Kromě farmakologického způsobu léčby využívají také terapii.
Psycholog je absolvent studia tzv. jednooborové psychologie. „Jednooborová“ znamená, že se student věnoval pouze psychologii a nestudoval ji jako doplněk studia jiného, např. pedagogického. S tímto vzděláním může psycholog poskytovat psychologické poradenství jako vázanou živnost, psychoterapii jako živnost volnou, nebo může jít po absolvování ročního kurzu „Psycholog ve zdravotnictví“ pracovat do zdravotnického zařízení. Samostatně může ve zdravotnictví působit po absolvování atestace z klinické psychologie.
Klinický psycholog může poskytovat psychoterapii ve zdravotnictví po další dvouleté atestaci ze systematické psychoterapie. Pokud chce pracovat s dětmi, je nutná ještě atestace z dětské klinické psychologie. Nejen kvůli náročnému vzdělávacímu procesu je klinických psychologů málo, jsou přetížení a objednací doba dlouhá.
Psychoterapeut je člověk s vysokoškolským vzděláním, doplněným o vzdělání terapeutické z výcviku akreditovaného institutu. Může jít o psychiatra, psychologa nebo absolventa příbuzného obory, např. sociálního pracovníka nebo pedagoga. Psychoterapeut poskytuje terapeutické služby, tedy dlouhodobě a systematicky vede rozhovory s klienty na různá témata. Může také fungovat jako poradce při osobním rozvoji. Existuje celá řada psychoterapeutických přístupů, které se od sebe liší jak používanými metodami terapie, tak tím, na co se primárně zaměřují. Jedná se např. o kognitivně-behaviorální terapii, psychoanalýzu, gestalt terapii, systemickou terapii či Pesso Boyden terapii. Pokud se tedy rozhodnete pro využití služeb psychoterapeuta, je vhodné si předem nastudovat, jaký přístup aplikuje a zda s ním souzníte. Může se samozřejmě stát, že i přesto, vám daná terapie nebo dokonce terapeut nesedne. Pokuste se na tuto formu pomoci nezanevřít, a dát ji ještě šanci, ať už s jiným terapeutem nebo směrem.
Krizový intervent je vysokoškolsky vzdělaný odborník, který má absolvovaný kurz krizové intervence, může jít o psychologa, ale velmi často na dané pozici působí sociální pracovníci či odborníci z jiných společenskovědních oborů. Krizová intervence je v podstatě první pomoc pro psychiku. Je poskytována anonymně, bezplatně, často bez předchozího objednání. Může jít o jednorázovou záležitost či opakovanou podporu, zpravidla do deseti setkání. Neznamená to, že se za takovou krátkou dobu musí problém vždy vyřešit, ale člověk by se měl umět na svůj problém podívat z odstupu a zorientovat se v dalších možnostech pomoci. Krizový intervent pak může pomoci následnou podporu zprostředkovat.
Kromě toho, že jsou dostupné různé typy odborné psychologické pomoci, lze také volit mezi různými formami a jejich kombinacemi. Služby mohou být ambulantní nebo pobytové, individuální, párové nebo skupinové, tváří v tvář nebo „na dálku“. Služeb, které nejsou poskytovány tzv. tváří v tvář je celá řada, jedná se například o telefonickou poradnu, emailovou poradnu nebo chatovou linku. Přičemž každá z uvedených forem má svá specifika. Ač tyto distanční formy nemohou nikdy nahradit osobní kontakt, jsou pro mnoho lidí jedinou možnou pomocí. Překážkou pro využití osobní formy pomoci může být její nedostupnost v dané lokalitě nebo osobnostní nastavení daného jedince. V druhém případě pak může být kontakt na dálku, který zajišťuje mnohem větší míru anonymity, prvním krokem k překonání bariér. Distanční formy podpory jsou pak na vzestupu i v důsledku současné situace, kterou doprovází řada omezení právě směrem k osobním kontaktům.
Závěrem se vrátíme ještě k výše zmíněné prevenci. Stejně jako řadě jiných nepříjemných věcí, se i duševnímu trápení dá do jisté míry předcházet. Neovlivníme samozřejmě vše, například náhlé úmrtí blízké osoby nebo na přítomnost u nějaké traumatizující události se připravit nedokážeme, ale předcházet například syndromu vyhoření určitě můžeme. Existuje řada metod a přístupů. Stále častěji se objevují pojmy jako mindfulness praxe nebo Wim Hofova metoda, spočívající v soustředění na dech a otužování. Možná je znáte, možná je dokonce praktikujete, ale možná taky ne. To ale vůbec nevadí. Klíč k úspěchu, v tomhle případě k duševní pohodě, je dělat to, co máte rádi, je jedno, jestli je to meditace, jóga, tvoření nebo hodina na gauči u nekonečného seriálu. Jde o to si chvilku pro sebe dopřát, a to bez výčitek. Kromě času pro sebe u oblíbené aktivity je součástí duševní hygieny, také dostatečný spánek, vyvážená strava, pohyb, pobyt na čerstvém vzduchu či zdravé mezilidské vztahy. Možná není snadné to vše naplnit, ale duševní hygiena by měla být stejně pravidelná a samozřejmá, jako ta fyzická.