Jeden týden
Maminka prý přišla ze strachu o řeč. Rodina měla velké štěstí, že se jim podařilo vycestovat do Palestiny, kde dostal otec místo ředitele v nové textilní továrně. „Maminka nemohla mluvit, já jsem musela chodit na úřady všechny papíry vyřizovat, protože jsme se chtěli vystěhovat. Otec nemohl odejít z továrny, mně bylo třináct. Jeden týden před válkou jsme dostali povolení, jeden týden. Jinak bychom nemohli odejít, měli jsme velké štěstí,“ vzpomíná Edith.
V Palestině už na ně čekali přátelé z Makabi. „Přišli jsme k jedné rodině, kterou jsme znali z Brna, oni neměli nic, jen jeden pokojíček. Byli jsme u nich a pili čaj, nejlepší čaj mého života jsme tam měli,“ popisuje. Edith se v Palestině rychle naučila hebrejsky a chodila do školy. V roce 1946 se provdala za Roberta Landesmanna, který přišel z Vídně. Hodně spolu cestovali, byli v Brazílii, Paříži a navštívili i Brno. Na začátku padesátých let se natrvalo vrátili do Rakouska.
Návštěva továrny po 80 letech
Přesto, že po válce Edith několikrát navštívila Brno, v továrně, kde tatínek pracoval jako ředitel, od té doby nikdy nebyla. Až nyní, spolu se svým mladším synem Michaelem. „Někde tam měl můj otec kancelář,“ ukazuje do vytlučených oken zchátralé budovy.
„On nebyl moc pro kanceláře, raději chodil mezi lidi a rukama pracoval. Já jsem ho skoro neviděla. Odcházel, já jsem šla do školy, přicházel, já už jsem spala. Pracoval i v sobotu a v neděli,“ líčí Edith. Tatínka v továrně prý navštívila jen jednou. „Nevěděla jsem, že můj tatínek je takový pán, když jsme přišli do továrny, všichni se klaněli a zdravili. Byla jsem pyšná. Můj tatínek byl dobrý šéf, nikdy nekřičel, ale na mě křičel,“ směje se.
zdroj: ČT24 Zprávy