Minulý týden se v médiích objevila zpráva o tom, jak se jeden z vojenských lékařů na vládní misi ministra dopravy Martina Kupky postaral o to, že si Česko udělalo ve světě mezinárodní ostudu. Jak je možné, že v očích mnoha Čechů stále o nic nejde?
Zmíněný lékař je sice spojován s českou výpravou, podle ministra Kupky ale nebyl členem české delegace, pouze s ní do Koreje přicestoval. Celou věcí se v současné chvíli zabývají jihokorejské úřady stejně jako tuzemské ministerstvo obrany a ministerstvo zahraničí. Lékař zatím nesmí opustit Jižní Koreu.
Zmíněný lékař se podle dostupných zpráv v letadle opil a plácl po zadnici pracovnici, která byla pověřena měřením teploty. Zatímco zahraniční média informují o události v šokovaném tónu, diskutující pod tuzemskými články mají v mnoha případech jasno – jedná se jen o plácnutí, svět se zbláznil, žena by měla být vděčná za pozornost, za chvíli nebudou muži moct pomáhat ženám do kabátu nebo jim přidržet dveře.
Pravdou je, že množina mužů, kteří plácají ženy po zadnicích, se příliš nekryje s množinou těch, kteří ženám drží dveře, pomáhají jim do kabátů a obecně se k nim chovají gentlemansky. U mnoha Čechů můžeme pozorovat velmi svébytný názor na to, jak bychom se měli chovat k ženám. Namísto výrazu „sexuální obtěžování“ se u nás ujal termín „harašení“, který jako kdyby celou věc zlehčoval, a to i přesto, že vychází z anglického „harassment“. Ženy, které se rozhodnou proti takovému chování veřejně ohradit, to nemají lehké. Veřejnost má často jasno v tom, že si vymýšlí, mohou si za to samy, pachatele provokovaly, případně to přehání a měly by být rády, že jim někdo věnuje pozornost. S podobnou lehkostí a mírným despektem přistupuje část naší veřejnosti také k hnutí MeToo.
To, co mnozí považují za samozřejmost – tedy opít se na pracovní cestě nebo sahat na ženy bez jejich souhlasu – vnímá zbytek světa právem jako naprosto nepřijatelné. Argumentovat tím, že spousta žen si obtěžování vymýšlí, je bohapustý whataboutismus a argumentační fail. Zvýšení povědomí o tom, co je sexuální obtěžování, spolu s jeho jasnější definici v právním řádu opravdu nepovede k tomu, že lidé budou nuceni si před sexuálním stykem udělit vzájemný písemný souhlas. Stejně tak to neznamená definitivní konec výše zmíněných gentlemanských projevů.
Zlehčování jihokorejské aféry je jen špičkou ledovce, jehož základna je opravdu děsivá, a sestává ze směšně nízkých trestů za znásilnění nezletilých, veřejně tolerovanou sexualizaci náctiletých, ale třeba také tolerované znásilnění v manželství. Sebevyšší pozice, sebevíce titulů ani sebevíc peněz v bance neopravňuje nikoho – bez ohledu na pohlaví – k tomu, aby bez dovolení sahal na druhé lidi. Pokud zmíněný lékař nemá šanci se žen dotknout jinak než bez jejich souhlasu, je to rozhodně politováníhodné, ale neopravňuje ho to k takovémuto jednání.
Respektovat „ne“ od ženy, která si nechce nechat našlehat pomlázkou, neznamená konec světa ani smrt českých Velikonoc. Znamená to pouze to, že dotyčnou zkrátka nevyplatíte. To, že ve firemní kuchyňce nebudete pokoutně osahávat sekretářku neznamená, že jí nemůžete otevřít dveře při nastupování do auta nebo jí pomoci do kabátu. To, že vy byste byli rádi, kdyby vám krásná žena sáhla nahodile na intimní místa nebo vás plácla po zadnici neznamená, že tento přístup mají všichni.
Mezinárodní ostudu si v tomto případě v podstatě zasloužíme stejně, jako cedule „Češi, nekraďte“ v některých turistických letoviscích, jako pověst nevkusných a nevychovaných ožralů, nebo těch, kteří si dvakrát po sobě zvolili vulgárního, proruského, alkoholického prezidenta. A je jen na nás, kdy a zda vůbec to opět dopracujeme k pověsti národa, který dál světu Masaryka, Muchu, Wichterleho, Dvořáka nebo Gočára.
Zdroje obrázků: Unsplash, Pexels