„Invazi v srpnu 1968 si pamatuji velice dobře, pamatuji si i těch osm měsíců předtím. Naději a očekávání, jak všechno bude lepší. A zklamání a beznaděj, kterou invaze přinesla,“ vzpomínal Tůma.
Nyní ale jakožto historik prý ví, co tehdy vědět nemohl. „Mohl jsem studovat v archivech – ruských, amerických, našich. Vím, co si v tu dobu politici říkali. Ten obraz je samozřejmě mnohem celistvější, ale základní pocit z toho mám pořád stejný. Ukradli mi a mé generaci dvacet let života,“ prohlásil. Dodnes si pamatuje zvuk letadel, která ho tehdy ráno vzbudila.
„U nás se o invazi mluvilo spíše opatrně, protože rodiče se trochu báli o tom hovořit,“ přiznal Bárta. Jeho rodiče komunistický názor na svět prý nesdíleli. „Nám jako dětem o tom asi nechtěli moc říci, aby se neprozradili. Pamatuji si, že naše ředitelka na základní škole byla kovaná komunistka,“ dodal.
PARALELY S RUSKOU INVAZÍ NA UKRAJINU
Podle něj je o invazi v roce 1968 důležité hovořit. „Nejenom názory nás historiků jsou pro mladou generaci důležité, ale především vzpomínky jejich rodičů, prarodičů a osobní příběhy lidí,“ poznamenal.
Většina politiků v pondělí při vzpomínkových akcích dávala vpád vojsk Varšavské smlouvy do paralely s ruskou invazí na Ukrajinu. Tůma však vidí více rozdílů než podobností. „Tak samozřejmě je to agrese, snaha o okupaci, porušení mezinárodního práva – to vše je podobné jako v roce 1968. Rozdíl je ale v tom, že Rusko je dnes jiný stát, než býval Sovětský svaz,“ upozornil Tůma.
Sovětský svaz byl podle něj tehdy jakýsi dvojznačný stát. „Byl to dědic ruského impéria, ale zároveň centrum mezinárodního komunismu. V roce 1968 bylo rozhodnutí invaze vedeno spíše logikou pohledu komunismu. A koneckonců to nebylo jen rozhodnutí Sovětského svazu,“ vysvětlil.
ZKLAMÁNÍ A BEZNADĚJ
Prezident Petr Pavel v pondělí ve svém projevu hovořil o stále živém traumatu, s nímž je potřeba vyrovnat se. „Ale ne cestou černobílého vidění, ne cestou sklouzávání do často primitivní nenávisti, ale snahou o objektivní poznání faktů, ale také emocí té doby,“ uvedl.
Trauma z roku 1968 je podle Tůmy možná podobné jako trauma z některých jiných tragických okamžiků novodobých českých dějin. „To je ta věčná otázka, zda jsme se měli bránit, bojovat. (…) Ale možná to hlavní trauma, které starší generace zažívaly, je zklamání a beznaděj,“ soudí.
S tím souhlasí i Bárta. „Do určité míry lze najít paralely i s mnichovskou dohodou. Spojenci nás zradili. Ale důležitý moment, který to opět spojuje s Mnichovem, je, že nás zradili naši politici,“ uvedl s tím, že to tak část společnosti může vnímat.
OZBROJENÝ ODPOR BY VEDL KE KRVEPROLITÍ, MYSLÍ SI BÁRTA
Spousta tehdejších politiků v roce 1968 nechtěla věřit podle Bárty tomu, že by Kreml „sáhl po tom nejkrajnějším kroku a vojska poslal“. „Samozřejmě ale existovala skupina, kterou nazýváme jako konzervativce, která si již měsíce před srpnem přála, aby vojska do Československa vstoupila a pomohla nastolit pořádek,“ ujasnil.
Invazi se podle Tůmy nebylo možné bránit. „Československá armáda byla součástí nějakého vojenského celku, její bojové útvary byly rozmístěny na západních hranicích, měly jasné úkoly pro případ války se Západem. Neexistoval žádný plán, který by bylo možné realizovat pro obranu státních hranic,“ zhodnotil.
Odpor proti okupaci byl obrovský napříč celou republikou. „Lidé si lehali pod tanky, bránili tankům vlastním tělem, protestovali,“ vyjmenoval Bárta. „Je pravda, že dodržovali vládou a nejvyššími orgány proklamovaný pasivní odboj, respektive nebránění vojskům. K ozbrojenému odporu, který by vedl nepochybně k masakru, naštěstí pro veřejnost nedošlo,“ doplnil.
Tehdejší prezident Ludvík Svoboda si uvědomoval, že pokud by došlo k nějakému odporu a krveprolití, „byla by to jatka, která by se promítla především na našem národě“, upozornil Bárta.
Vojáci, kteří do Československa vpadli, měli ostré náboje, připomněl také Bárta. „To znamenalo, že se počítalo s případným střetem, s případnými boji,“ vysvětlil.
Nejvyšší představitel Sovětského svazu Leonid Iljič Brežněv dostával podle Bárty o situaci v Československu při okupaci nepravdivé zprávy. „Informace, které dostával de facto pravdivé, byly zasazeny do úplně jiného kontextu.“
SVOBODA: KOLEM DUBČEKA JE SPOUSTA MÝTŮ, JEHO ADORACE NEJSOU NA MÍSTĚ
Podle historika z Ústavu pro studium totalitních režimů Libora Svobody patří tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexandr Dubček k politikům, kolem kterých se točí velké množství mýtů. „Je to dáno i tím jeho osudem. Jinak je zase hodnocen na Slovensku. Trochu zapomínáme na to, že jeho kariéra až do ledna 1968 a vlastně i potom byla určena jeho rodnou stranou. Byl to člověk, který měl svůj vzestup spojený s komunistickou stranou – díky ní se dostal tam, kam se dostal,“ poznamenal.
Jeho situace po srpnu 1968 byla velmi smutná a tristní, jeho adorace nejsou na místě, domnívá se Svoboda. „A tím spíše to platí pro období po roce 1969,“ dodal.
„Dubček znal velmi dobře Sovětský svaz, uměl výborně rusky, byl opravdu přesvědčeným komunistou, a to až v tom kovaném slova smyslu. Tak proto neočekával od Brežněva onu nedůvěru. Když se dozvěděl o invazi, říkal: ,Co mi to udělali.‘ Vnímal to jako osobní tragédii,“ popsal historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Martin Tichý.
Co se týče normalizace, velká část společnosti si postupně začala na utužování poměrů zvykat, podotkl Svoboda. „Ona nepřicházela hned. V prvních měsících se pomaloučku utužovalo, potom začaly probíhat rehabilitace. (…) Nicméně ta společnost propadala do letargie,“ ujasnil. Zlomem podle něj bylo obnovení cenzury a personální čistky.
ZLOM PŘIŠEL V SRPNU 1969, SHODLI SE PITHART A ŠABATOVÁ
Bývalá veřejná ochránkyně práv a signatářka Charty 77 Anna Šabatová v pořadu Události, komentáře podotkla, že v den okupace zažívala „strašný pocit zmaru.“ Ale společnost podle ní reagovala skvěle. „Bylo to jedno z úžasných vzepětí české společnosti, člověk získal novou naději,“ uvedla s tím, že si uvědomila, že se nelze přizpůsobit.
Vzepětí ve většině české společnosti ale trvalo jen do srpna 1969, kdy proběhly protiokupační demonstrace k ročnímu výročí vstupu vojsk. „Do té doby byly hodnotné věci a držel se jakýsi prapor. V srpnu 1969 přišel ten silný moment, kdy to potlačily už československé síly,“ dodala.
Podobně se v pořadu vyjádřil právník, spisovatel a bývalý premiér porevoluční vlády Petr Pithart, který zavzpomínal, že tehdy byl během demonstrace na Václavském náměstí a slyšel příjezd obrněných vozů.
„Když se vynořily, téměř současně, tak jsem užasl, že mají výsostné znaky Československa,“ uvedl a dodal, že s tím vůbec nepočítal. „Já jsem si myslel, že to jsou samozřejmě Rusové, to bylo strašné.“
Když druhý den celé vedení KSČ s Dubčekem v čele podepsalo mimořádné opatření, tak bylo podle něj jasné, že je konec.