Před několika lety začaly titulky novin plnit informace o nebezpečí migrace a migrantů. Politické strany se začaly předbíhat v návrzích řešení, obvykle politici nešetřili razantními slovy a odsuzujícími vyjádřeními. Česká politika odmítla evropské migrační kvóty i jiné návrhy, které měly za cíl řešit problematiku komplexně na evropské úrovni.
Opravdu jsou Češi k přistěhovalcům do České republiky málo tolerantní a jsme národnostně nesnášenlivý národ? Podle šetření CVVM tomu tak rozhodně není. Při výzkumu v roce 2020 byli Češi a Slováci přibližně stejně populární a oblíbení, Slováci tak jednoznačně v oblibě mezi národnostmi v ČR vedou. Představitelé evropských národností byli Čechům jen minimálně nesympatičtí – Poláci jen ve 13%, Maďaři v 15%, Němci v 24%. Obyvatele ruské národnosti vnímalo negativně 34% Čechů, Číňany 39%.
Velmi zajímavé je, že jen 21% Čechů vnímá negativně Vietnamce, naopak pozitivně je vidí 40% obyvatel, 38% nejsou Vietnamci ani sympatičtí ani nesympatičtí. Nejvíce negativní byl pohled na Araby (negativně je vnímá 69%) a Romy (71%). Nabízí se tedy otázka, proč tomu tak je? Jak se ukazuje, není podstatný rasový původ, nerozhodují ani kulturní vzorce chování. Klíčovým faktorem pozitivního či negativního vnímání jiných národností v České republice je vztah k dodržování pravidel české společnosti a sociální faktory. Jednoduše řečeno, jakmile si spojíme určitou národnost s nepořádkem, chaosem, nedodržováním pravidel, odmítáme ji, pokud se domníváme, že žije v souladu s našimi standardy, nevadí nám a vnímáme ji spíše neutrálně, podobně jako jiné evropské národy.
České země byly tradičně nejen místem emigrace, odkud například po Bílé hoře odešla jedna třetina celého národa, případně ve 20. století kvůli obavám z totalitních režimů další statisíce lidí, ale i zemí imigrační. Za První republiky jsme přijímali uprchlíky z nacistického Německa i bolševického Ruska, po druhé světové válce jsme přijímali řecké uprchlíky, včetně tisíců dětí. A po listopadu 1989 přijímáme každoročně tisíce příchozích ze Slovenska, Ukrajiny, ale i zmíněného Vietnamu a dalších zemí. Mnohokrát to má racionální důvody – přicházejí k nám specialisté, kterým jsme schopni nabídnout zázemí pro jejich práci a těžíme z výsledků jejich činnosti, nebo dělají to, co se Čechům už tolik dělat nechce. Pokud dnes půjdete na jakoukoliv stavbu, ty nejhrubší a nejtěžší práce zastávají u mnoha zaměstnavatelů Ukrajinci, nemocnice jsou plné slovenských sestřiček či lékařů a bez Vietnamců by dnes fungoval málokterý venkovský obchod či městské prodejny levného oblečení a drogerie.
Klíčovým předpokladem úspěšné integrace cizinců v jakékoliv zemi je míra ochoty asimilace s většinovým obyvatelstvem. Například Malta, nejmenší stát Evropské unie, má dnes na svém území jen necelá 2% muslimských migrantů, přestože je maltské území první evropskou zemí na cestě z Afriky. Proč? Protože maltská vláda nabídne azyl všem, kteří jsou ochotni se přizpůsobit místním zvykům a kultuře (tedy chodit denně do zaměstnání, posílat děti do školy, nečekat jen na sociální dávky).
Pracovní síly příchozí do ČR náš stát potřebuje. Bez imigrace se bude počet obyvatel ČR snižovat a postupně bude problematické nalézt pracovníky v mnoha profesích. Vláda by měla v tomto ohledu jednat rozumně a přiměřeně, ale neměla by se pouštět do žádných experimentů a extrémů. Stačí se inspirovat mnoha kroky z První republiky a kroky řady vlád v zemích Evropské unie a problém migrace přestane nesmyslně strašit nás i další generace.