MICHAL DAVID: ŽIVOT JE OPRAVDU NÁŠ. JE TAKOVÝ, JAKÝ SI HO UDĚLÁME
Gabriela Kováříková dnes 08:00. Jaké je spolupracovat s uznávaným producentem v Londýně a ocitnout se tam tváří v tvář Robbiemu Williamsovi, Adele či Jamesu Bluntovi, si nedávno vyzkoušel zpěvák, skladatel a hudební podnikatel Michal David. „Většinou jsou to milí lidé, kteří ale nemají čas se nějak družit. James Blunt mě ovšem pozval na křest svého posledního alba, takže jsme měli čas i pohovořit,“ říká David v rozhovoru pro Deník. Zmíněnou zkušenost učinil díky možnosti nahrát svou studiovou novinku Život je náš v londýnském studiu Eastcote.
Novou autorskou desku jste vydal po třinácti letech. Jak to vlastně celé začalo?
Oslovil mě Ladislav Vajdička z firmy Brainzone s tím, že jsem v poslední době vydával jen remaky, různé funky verze svých písní. A že by to chtělo něco úplně nového. Řekl jsem – fajn, pojďme do toho, ale najděme novou cestu, aby bylo album něčím zajímavější. Odpověděl mi, že shodou okolností přiletěl z Londýna, kde se seznámil s producentem Martinem Terefem, který spolupracoval s hvězdami jako Jason Mraz nebo Coldplay.
Zavolal mu, jestli bychom u něj nemohli něco udělat, načež Martin odpověděl, ať přijedeme, že mě rád pozná. V Londýně jsme pak měli tři dny na to, abychom společně zkusili něco vytvořit. Začali jsme muzicírovat a najednou jsme zjistili, že nám to sedlo. V podstatě jsme za ty tři dny stvořili tři hezké písně. Hned tou první byla Je mi líp. Martin začal hrát její motiv na ukulele, na ten nástroj mi to přišlo až groteskní, a broukal – I Believe, I Believe, I Believe… Co s tím? Napadlo mě – je mi líp, je mi líp, je mi líp… Hned druhý den jsme udělali písničku Náš cíl a třetí Život je náš.
Tím to ale neskončilo.
Když jsme měli hotové demoverze a ještě na hotelovém pokoji jsem začal psát první text, Martin mi řekl, abych přijel zase za čtrnáct dní, že písničky natočíme. Stalo se, a to za účasti muzikantů z kapely Robbieho Williamse a Jamese Blunta. Byla to skvělá zkušenost, která dodala desce nový rozměr. Ve studiu měli samozřejmě i pianistu, ale zúčastněným jsem řekl, aby se nezlobili, že bych se rád doprovodil sám. Koukali, nevěděli, že hraju na piano. No, a protože nám to šlo hezky od ruky, s Martinem jsme se rozhodli vytvořit celou desku.
Jak jste se mezi zmiňovanými hvězdami cítil?
Trošku nekomfortně. Zaprvé jsem si říkal, že se mi snad zdá, že se s nimi vůbec potkávám, a zadruhé – když jsem uviděl Robbieho Williamse, Adele a Jamese Blunta – mi bylo jasné, že se sebou budu muset něco udělat. Oni jsou všichni hubení, já kluk z Prahy, ještě asi ne úplně vhodně oblečený… Byla to pro mě obrovská motivace, abych sundal přebytečná kila. Taky jsem se při druhé cestě do londýnského studia trochu ohákl, abych nebyl za úplného blbečka. Měl jsem na sobě takovou dobrou bundu. Když jsme se s Adele míjeli, koukla na mě a dala palec nahoru. Takže jsem se hned cítil líp.
Měli jste možnost si i popovídat?
S Robbiem jsme si jen potřásli rukou, Adele kolem proběhla a zamávala, tihle lidé se moc družit nechtějí, protože jsou zjevně pořád ve spěchu. S Jamesem Bluntem jsem ale mluvil, a to po křtu jeho desky, kam mě pozval. Zajímalo ho, jak to v muzice chodí u nás, já jsem se ho ptal, jak to chodí u nich. Byl to prostě příjemný profesní rozhovor.
Vám samotnému šla tvůrčí práce v Londýně snadno?
Bylo to úžasné. Nevím, jestli to bylo hotelem, ve kterém jsem bydlel… Byl totiž zařízený v muzikantském duchu – na stěnách visely různé kytary a desky, na pokoji jsem měl místo stolečku reproduktor Marshall, místo podtácků pod skleničku byla k dispozici cédéčka a tak dále. Lehl jsem si na postel a pomyslel si, že je to fajn. Nasadil jsem si na uši sluchátka, začal tvořit a za hodinu jsem měl text. Takže to šlo rychle.
Není to o tom, že k práci potřebujete komfort?
Naopak. Když máte komfort, nenapíšete nic. Když jsem třeba na Tenerife, kde většinou relaxuju, mám problém něco napsat. Tvořit se dá nejlépe pod tlakem, nebo v cizím prostředí, kde vám to hází nečekané nápady.
Nicméně na Tenerife vznikl přebal vaší desky Život je náš.
To je něco jiného. Titulní fotka, ale i spousta dalších, které pořídil Ondra Pýcha, vznikla tak, že jsme chodili po cestě pod vrcholem Teide – je to mimochodem místo, kde se natáčela Planeta opic. Už byl podvečer, krásně zapadalo sluníčko, načež jsem si v tu chvíli pomyslel – podívej se, jak je tady nádherně, můžeme poděkovat vesmíru, jak se máme dobře. A roztáhl jsem ruce. V tu chvíli mě Ondra vyfotil. O něco později, když fotka vyšla ven, mi přišel e-mail, jak se na ní naparuju, jako by mi patřil celý svět a tak dále. Takhle to ale vůbec nebylo myšleno. Sdělení má být takové, že život je opravdu náš, že je takový, jaký si ho uděláme, a že se máme radovat z krás, které se nám nabízejí.
Video: Youtube Textem k písni 1000 hvězd vám na album přispěl Xindl X a textem ke skladbě Dám ti víc Petr Harazin. Přímo jste je oslovil?
Ano. A je třeba říct, že písnička s textem Petra Harazina jako jediná nevznikla v Londýně, ale v Los Angeles při spolupráci s Janem Fairchildem a Charliem Midnightem, kteří mi pomáhali vytvořit píseň Oh What a Dream We Had (původně Pár přátel) pro charitativní organizaci bojující proti rakovině Prevent Cancer Foundation sídlící ve Washingtonu. Nazpívali ji se mnou světové hudební hvězdy jako Noah Cyrus, Billy Idol, Lara Fabian, Kimbra, Billy Ray Cyrus nebo IL Divo. Mám z ní radost, protože dosahuje krásných čísel sledovanosti. Plánujeme ji nahrát ve španělské a francouzské mutaci, je taky možné, že ji do svého programu zařadí IL Divo během svého červnového koncertu v pražské hale O2 universum. Uvidíme. Každopádně cesta k jakékoli její další propagaci je stále otevřená.
Chystáte vaši novou desku představit i živě?
Určitě. Některé písničky z ní zazní 13. a 14. června na koncertech v pražské O2 areně. A pak budeme chystat turné, které se na podzim odehraje na Slovensku a v příštím roce s ním budeme pokračovat po Česku. Navíc chci ještě natočit klipy ke dvěma dalším písním – zmiňované 1000 hvězd, která je krásně letní, a pak k Dívce s tváří anděla, jejíž jednoduchý příběh je o tom, že se dva rozejdou, on potká novou lásku, hudebně má ale hezký soulový náznak. Tím by měl být projekt Život je náš uzavřený.
V O2 areně s vámi bude vystupovat i váš čtrnáctiletý vnuk Sebastian, který si s vámi při nedávném křtu alba zahrál na ukulele skladbu Je mi líp?
Jasně, Sebík účinkuje i v klipu k té písni. Vlastně docela obdivuju, že se na ukulele naučil hrát, protože to vyžaduje úplně jiný prstoklad než při hře na kytaru. Při tom křtu měl úžasnou hlášku. Když se ho ptali, co říkal na to, že chce jeho děda točit desku v Londýně se světovými hvězdami, odpověděl: „Nejdřív jsem si myslel, že mu snad hráblo. Ale nakonec udělal dobře.“ No, je s ním sranda.
Mluvil jste o Tenerife – kolik času tam trávíte?
Je to různé. Nedávno jsem odtamtud přiletěl do Prahy jen na dva dny, abych se zúčastnil Česko-Slovenského plesu, pak jsem se na Tenerife zase vrátil, protože po všem, co se pracovně událo, jsem si potřeboval odpočinout a už si pomalu připravovat program do O2 areny. S rodinou prostě pobýváme tady i tam.
V čem váš odpočinek na Tenerife spočívá?
Chodíme na tenis, na pláž, ale nejsme typ „pipigril“, že bychom si tam ráno lehli a odcházeli večer. Přijdeme třeba až kolem třetí odpoledne, půl hodinky se svlažíme v moři, pak si se ženou dáme malé pivečko a jedeme domů. Jindy zajdeme s přáteli na večeři, vyjedeme si na výlet, protože na Tenerife je pořád co hledat a objevovat. Taky rád dělám něco na domě, jsem takový kutílek, manuální práce mě baví, odreaguju se jí od své profese. Dokonce mi tam říkají hodinový manžel. Kamarádům chodím různě něco spravovat, pověsit obraz, vyměnit žárovku, takové blbosti. Zajímají mě ale třeba i instalatérské věci, rád vařím. Tím vším se bavím.
Když už jsme zmínili křest vaší desky, zúčastnila se ho i vaše sestra, se kterou jste se v dětství dlouho nevídali…
Ano, se sestrou máme úžasný vztah, ač jsme měli na deset zpřetrhané vazby. Finančně podpořila onu charitativní píseň, za což jsem samozřejmě rád. Nedávno v Česku s manželem prezentovali nejstarší cestovní kancelář z Asie, kterou můj švagr zafinancoval. Původem je tibetský princ, potomek jednoho z deseti tibetských králů, kteří vládli v jednotlivých kantonech. Když Tibet obsadil Mao Ce-tung, museli děti vyexpedovat někam do Evropy, aby je režim nezavraždil. S mojí sestrou se švagr seznámil ve Švýcarsku, chodili tam spolu do školy.
Chce se vám o těch zpřetrhaných vazbách mluvit více?
Je to tak, že jsme se neviděli mezi lety 1968 až 1978. Táta emigroval s novou rodinou do Švýcarska, sestru vzal s sebou, ale nebyl v tom problém, protože to sama chtěla. Já jsem naopak zůstal u mámy. Soud to neřešil, řekl – nechme být děti tam, kde být chtějí. Což bylo dobře. Protože kdybych byl u táty já, pravděpodobně bych muzikant nebyl. Byl to velký pedant, což sestře vyhovovalo, protože potřebuje mít všechno v cajku, já jsem víc potřeboval frivolní, komediantskou výchovu a volnost. S rodinou Kludských jsem vycestoval jiným směrem – do Itálie, kde jsem strávil dva roky. Bylo to fajn. Měl jsem kolem sebe úžasné lidi, chodil jsem tam do školy, měl jsem tam skvělé kamarády, začal jsem se tam učit na varhany. A když jsme se vrátili domů, pokračoval jsem v tom. Na varhany jsem hrál na kúru v kostele na Karlově, kde jsem doprovázel mše, ale moc mě to nebavilo, takže jsem zběhl k jazzu. Bylo jasné, že musím být profesionální muzikant, hudbu jsem měl odmala v krvi.
Váš otec byl ale taky jazzový pianista…
To ano, ale nebyl typický bohém jako já. Když jsme se po letech zase potkali, měl radost, že jdu v jeho šlépějích. Párkrát jsme si i zajamovali, ale tím, že hrál jen z not, nebylo to to pravé ořechové. Nutno říct, že táta měl zajímavý život. Pocházel z buržoazní rodiny, která vlastnila továrnu Kebrdle na harmoniky, jejich „kebrdlovky“ byly hodně slavné. Když fabriku v roce 1948 znárodnili komunisti, přejmenovali ji na Deliciu. Moje babička, za svobodna Kebrdlová, byla elegantní dáma, která se stýkala s Baťovic rodinou. Dokonce byla jako řidička v jednom automotoklubu s Eliškou Junkovou.
Obě závodily. Eliška Junková se stala slavnou, protože závodila dál. Moje babička se provdala a nechala toho. Ale abych se vrátil k tátovi – emigrovat chtěl několikrát, protože mu zakázali studia, a jednou ho u toho chytli. Takže seděl dva roky, například s režisérem Vaštou, a za trest dláždili Karlův most. Zajímavé příhody mám i s rodinou Kludských, což byli v podstatě podnikatelé v cirkusovém prostředí. Můj prastrýček Karel Kludský založil slavný cirkus Kludský. Po vypuknutí druhé světové války převážel celý zvěřinec lodí do Afriky, aby jej zachránil v rezervaci, ale Němci tu loď potopili. Vždycky říkám, že když o mě lidé povídají cokoli, vůbec neznají historii našich rodin. Bylo by to pomalu na román.