Jako malá říkala, že chce být tramvajačkou nebo prezidentkou. První sen se jí splnil, druhý asi neklapne, i když u této drobné akční blondýny člověk nikdy neví. Karolína Hubková, známá jako Tramvajačka, se stala nepřehlédnutelnou postavou pražského dopravního podniku. Objevuje se v rádiu i v televizi, nedávno vydala knihu Deník tramvajačky a její instagramový profil sleduje přes 16 tisíc fanoušků. Většinu života prožila v Praze, poslední rok a půl jsou s mužem Pepou a synem Josífkem doma v Rakovníku.
Řidička historických tramvají Karolína Hubková. | Video: se souhlasem Karolíny Hubkové Byla už jste hostem řady televizních pořadů, nedávno dokonce i v Show Jana Krause. Čím to, že jste se stala tak mediálně známou?
Ten boom poslední doby nastal, když mi vyšla knížka Deník tramvajačky, která strhla opravdu velkou pozornost. Kamarádi se prý báli otevírat ledničku, aby tam na ně nevykoukla Kája. Ale už předtím se o mně psalo, bylo to dáno tím, že jsem získala řidičské oprávnění na historické tramvaje. Stala jsem se první ženou řidičkou těchto tramvají od roku 1974, kdy skončil jejich provoz.
K tramvajím jste se ale dostala oklikou, vystudovala jste chemicko-farmaceutickou výrobu.
Původně jsem chtěla dělat humanitní vědy, být aranžérkou, malovat, kreslit, zkrátka mě lákala kreativita. Ale skončila jsem asi třetí pod čarou a jako zhrzený puberťák jsem hledala nějakou školu, kde to šlo bez přijímaček, a to byla chemie. Byl to hodně velký úlet, ale zase mi to dalo hodně dobrých věcí do života, třeba jak pěstovat bylinky. Jedním z důvodů, proč jsem se odstěhovala z Prahy do Rakovníka, byla i zahrádka, kterou máme za domem. Splnil se mi tak jeden ze snů.
[https://g.denik.cz/74/2c/opava-slezska-nemocnice-ockovani-covid-1920_denik-150-3×2.jpg]Očkování proti covidu se vrací. Rakovnická nemocnice prodlužuje očkovací dobuJak padla volba právě na Rakovník?
Manžel je rodilý Rakovničan, má tu rodinu, ale já pocházím z Moravy. Většinu svého života jsem ovšem žila v Praze, kde jsme se také s manželem potkali. Oba jsme tramvajového zaměření, já řidička, on je technický typ, momentálně pracuje jako dispečer, takže máme společné zájmy.
I vaše seznámení souviselo s tramvajemi?
Jednou jsme s partou kamarádů vyrazili do Košic vyfotit si tramvaje, co tam jezdí, a tam jsme se seznámili. Já ale byla poprvé vdaná, on měl dlouhodobou partnerku, tak jsme byli léta kamarádi. Nakonec jsme si k sobě našli cestu a zjistili jsme, že je to to pravé ořechové. On je spokojený, že má ženskou, která ho v zálibách podporuje, protože vyrábí tramvajové modely, jemu zase vůbec nevadí, když si vymyslím, že chci koupit značku zastávky autobusu na bazaru. Máme společný koníček, nezlobíme se na sebe, když si domů přineseme třeba nějaký ten kus tramvaje.
Tramvajačkou jste chtěla být už od dětství. Když se vás učitelka ve škole ptala, co byste chtěla jednou dělat, zmínila jste jako další možnost prezidentku.
To byla taková sranda. Prezidentkou už asi nebudu, protože od té doby, co jsem potkala nějaké politiky, mě to ani neláká, ale k tramvaji jsem se nakonec dostala i díky otci, který tramvaj rovněž řídí. Nejdříve jsem ale jezdila jako průvodčí na parních vlacích. Pak nastalo období, kdy jsem musela vydělávat, a tak jsem se stala tramvajačkou – a splnil se mi můj dětský sen.
Je řízení tramvaje složité?
Co se týče techniky, je to jednoduché. Moderní tramvaje mají jen ruční řadič a jediné, co řidič dělá fyzicky, je že hýbe rukou dopředu, dozadu a mačká čudlíky. Samozřejmě se musí hodně soustředit, vnímat provoz, uvědomit si, jaká je brzdná dráha… A je tam hlavně velká zodpovědnost za lidi, co vezu za sebou.
Tramvaje poměrně často havarují, měla jste už nějakou nehodu?
Každý tramvaják ji má, a kdo říká že ne, tak ho to velmi brzy čeká. Ne že bychom to dělali naschvál. Tramvaj nesrazí chodce, ten většinou vběhne pod ni. Provoz v Praze je hodně hustý, ulice jsou velmi úzké, i proto, že základ tvoří středověké město. Já měla několik nehod a většinou je to tak, že auto nedá přednost tramvaji a ta už to neubrzdí.
Jak jste se dostala k současné práci v Muzeu MHD?
Pět let jsem byla klasickou tramvajačkou, poté jsem dostala nabídku, protože jsem někde byla viděna, že mám zájem o staré vozy, trolejbusy. A táta byl známý u podniku, tak mě oslovili, jestli bych nechtěla řídit luxusní vyhlídkovou tramvaj T3 Coupé – polootevřenou, je tam pípa. Já na to kývla, ale to znamenalo, že budu muset začít koketovat s historickými vozy. Následně jsem přidávala další osvědčení na staré vozy, až jsem tam přešla úplně a stala se řidičkou historických tramvají.
Vaší nejoblíbenější tramvají je T1 z roku 1952. Proč právě ona?
Pro Prahu byla přelomová. Do té doby jezdily jen ty klasické, dřevěné a toto byla první moderní tramvaj, navíc měla krásné kulaté tvary, byla prostě elegantní. Padesátá a šedesátá léta jsou obecně krásná, co se týče dopravních prostředků.
Jak vypadá váš pracovní den? Máte vedle vyhlídkových jízd i nějaké prohlídky?
Když jsem otěhotněla poprvé a nemohla jsem řídit, neboť jde o rizikové povolání, dostala jsem náhradní práci jako pracovnice obchodního provozu v muzeu MHD. Pod touto profesí je schovaná spousta jiných krásných prací – třeba i provádění v muzeu. To zní sice hezky, ale člověk se musí naučit veškerou historii městské hromadné dopravy a nejsou to jen tramvaje, které byly mou doménou, ale i lanovky, autobusy, přívozy, metro. Musíte znát data, technické specifikace, a když přijde skupina nadšenců, rádi si blondýnu vychutnají, zda ví. První mou skupinou byli strojvedoucí z Turnova, shodou okolností známí, kteří si mě po letech pamatovali. Tehdy jsem je velmi překvapila a byla jsem na sebe pyšná.
Potkala jste spoustu cestujících, už se s některými poznáváte a třeba se na ně i těšíte?
Praha není velká, je to malé město, já tomu říkám spíš větší dědina. V době covidu jsme jako historická jednotka nemohli vozit turisty, následně jsme po nějaké době dostali od podniku jedinou linku 2, kterou jsme celé dva roky jezdili. Tenkrát s tramvají jezdil i manžel, bylo to pořád to samé, až to bylo na hlavu. Ale zase jsem potkala tolik cestujících, krásných lidí, kteří když mě viděli, hned na mě mávali, nosili i svačinky a dodnes si píšeme. Oslovují mě třeba jako hodnou tetu Káju z tramvaje, je to milé. Poznala jsem opravdu spoustu lidí, vím, kde bydlí, třeba i herci a herečky, které jsem vozila do práce.
[https://g.denik.cz/3/64/rybi-zahrada-kde-z-vykalu-ryb-pestuji-rostliny_denik-150-3×2.jpg]Unikátní rybí zahrada. V Lážovicích pěstují rostliny s využitím výkalů rybJste rovněž bloggerkou. Váš instagram sleduje přes 16 tisíc lidí. Jak k tomu všemu došlo, bylo to spontánní?
Určitě, vzniklo to náhodou, nebyl za tím účel. Každý, kdo chce mít instagram, tam chce mít hezkou fotku – to je vše. Nejdříve jsem tam vystavovala fotky, pak jsem začínala dávat hashtagy, popisky, až se z toho staly myšlenky z celého dne. A tak z ničeho nic vznikl blog. Nemělo to důvod, stejně jako sepsání knihy. Najednou to vyplynulo ze situace.
Vydání knihy Deník tramvajačky vám nabídlo nakladatelství. Jak byste ji popsala?
Seběhlo se to opravdu všechno náhodou, oslovili mě a já na sepsání a vydání kývla. A třeba nedávno došlo k tomu, že jsem z ní četla na jedné besedě a byla jsem předskokanem Viewegha. To jsem si jen řekla wow, bylo to neuvěřitelné. Jinak kniha samotná má 200 stran. Jsou zde nádherné ilustrace od Moniky Pavlovičové a mapuje poslední čtyři roky mého života. Například kdy jsem se dostala k historickým tramvajím, jak jsem otěhotněla, potratila, znovu otěhotněla a narodil se mi syn.
Jste trémistka? Nepůsobíte tak.
Ač to tak nemusí vypadat, v dětství jsem byla introvert, šikanovali mě, vypadala jsem jako chlapeček a nikdo mě moc neměl rád. Ale život mě ostřílel natolik, že jsem se dokázala prosadit a vykašlat se na všechny předsudky. Chci být hlavně sama sebou. Přesto když jsem byla poprvé v televizi, měla jsem strašnou trému, navíc to bylo v době covidu, kdy se nosily obličejové masky. Byla jsem opocená a hrozně nervózní a říkala si, že jestli zjistí, že mám covid, bude to trapné. Otestovali mě, ale byla jsem negativní a dobře to dopadlo. Od té doby jsem měla více výstupů, na kameru, v rádiu i živě, a tréma je menší a menší. V Show Jana Krause jsem měla spíš trému, aby mi usnul malý, který tam byl se mnou a neměla jsem hlídání. Tréma opadla, když syn usnul a až pak jsem si uvědomila, že jdu ke Krausovi.
Nyní si užíváte mateřské dovolené. Nechybí vám už práce?
Původně jsem se chtěla starat o zahrádku, ale syn se narodil předčasně už v květnu, ač měl přijít na svět až v červenci, takže jsem se starala spíš o plevel. Jinak se ale rozhodně nenudím, pořád něco dělám, jezdím často na besedy, na různá vystoupení, setkání nadšenců dopravy. Já jsem vlastně v práci pořád a baví mě to. Je to můj život.
Cestování vlakem s invalidním vozíkem. Když selže systém, pomohou síla a soucitJste hodně akční, máte už v hlavě nový projekt?
Určitě, jsem člověk, který nevydrží sedět a pořád musím něco tvořit, a pokud to nedělám, mám depky a jsem smutná. Už jsem vymyslela další knížku, budou to tramvajové pohádky. Chci ale, aby to nebylo jen pro děti, ale aby se něco dozvěděli i jejich rodiče. Takže když budu psát o tramvaji, bude tam i její historie a k tomu fantasy pohádka se skřítky. Zatím to mám v hlavě, ale nějak se k tomu dostanu, až mi dovolí syn.
V Rakovníku už bydlíte rok a půl, nechybí vám ruch velkoměsta?
V Rakovníku se mi líbí, ale je pravda, že mi tu chybí to živo, jsem zvyklá na to, že se pořád něco děje. Náměstí bývá často prázdné, přitom je Rakovník nádherné historické město s množstvím dominant. Je mi líto, že jeho potenciál se lépe nevyužije.
Karolína Hubková
Třiatřicetiletá Karolína Hubková pochází z Moravy, ale většinu života prožila v Praze. Poslední rok a půl bydlí s manželem Pepou, který je rovněž zapálený tramvaják, a synem Josífkem v rodinném domku v Rakovníku. Vystudovala chemicko-farmaceutickou výrobu, ale její profesní kariéra je spjatá s tramvajemi. V pražském dopravním podniku působí od roku 2012 a brzy se stala jeho výraznou postavou. Umí řídit rovněž historické tramvaje, které miluje. Na svém instagramu, který se stal postupně blogem, má přes 16 tisíc fanoušků. Velký úspěch sklidila její kniha Deník tramvajačky. Díky tomu se objevila například i v televizním pořadu Show Jana Krause. Její zálibou je retro styl, a to nejen co se týče dopravních prostředků, má ráda také retro oblečení a starou hudbu. Když jí zbývá volný čas, věnuje se zahrádce.
Zdroj: ČTK