Jde o jednu z pouhých tří vražedkyň, které v Československu za své zločiny skončily na šibenici. Příběhu, který má rozměry novodobé shakespearovské tragédie, se věnuje sedmá série unikátního projektu Deníku Příběhy zla Jiřího Nováčka. V čtvrtém díle série popíše podrobněji okolnosti druhé ze spáchaných vražd a ukáže, kdo byl v tragédii vlastně kdo.
ČERNOU VDOVU TRUCHLENÍ PŘEŠLO SKORO OKAMŽITĚ
Krátce po vraždě manžela Jána přestala Irena Čubírková chodit v černém a truchlení rychle ukončila. Osmadvacetiletá vdova, matka tří dětí, si plnými doušky užívala života i faktu, že jí hrdelní zločin prošel. Za nebožtíkovu pojistku si koupila nábytek do obýváku.
Václava Bernarta, milence a spolupachatele vraždy svého muže, který se přišel k ní do vilky v mylném očekávání vzájemné lásky pár týdnů po Jánově smrti nastěhovat, bez mrknutí oka i s kufry vyhodila.
V lednu 1952 si už veselá vdova vykračovala po trutnovském náměstí zavěšená do nového fešáka, Ambróze Ščepky. Urostlého, pohledného, avšak, jak se brzy ukázalo, primitivního alkoholika a násilníka.
Pár nakonec zakotvil na polorozpadlém statku Políčko, samotě v dolíku mezi Bolerázem a Hornými Orešany v podhůří Bílých Karpat. Ambróz pracoval v družstvu jako ošetřovatel dobytka, Irena byla v domácnosti.
Čubírková prožila od smrti muže tvrdý společenský i finanční sešup. Z patricijské vily bohatého českého města se dostala na polorozpadlou samotu chudého podhůří slovenských Bílých Karpat.
V Bolerázu se už na začátku šedesátých let ani netajila náklonností k cizím mužům. Podle dobových svědectví byla často a ráda k dispozici dělníkům pracujícím na nedaleké stavbě malé přehrady. Přitom si stále častěji na svého amanta Ambróze nahlas stěžovala. Prý je špinavý, smrdí a pije. Často mizela z polorozpadlého stavení a byla pryč i několik dní a nocí. Nevařila a se svým druhem spávala stále méně a méně. Ambróz zuřil a svou družku mlátil. Stále častěji.
Irena se proto rozhodla, že se otce jejich čtyř dětí nadobro zbaví. Radikálně, po svém. A ještě mnohem brutálněji než před 13 lety. Plán byl dán. Žena jen vyčkávala několik měsíců na vhodnou příležitost.
AMBRÓZOVI UŤALA HLAVU, TĚLO SPÁLILA V PECI
Ta nastala 7. prosince 1964, v den Ambrózových jmenin. Alkoholik je slavil už od rána poctivým nasáváním kořalky a vína. Nejprve v zaměstnání, pak u sousedů a nakonec doma. To už byl večer, všude panovala tma. „Začal mně dělat milostné návrhy, hned nato mně nadával. Převrátil stůl, rozbil skleničky a spadl pod stůl,“ líčila Irena Čubírková u soudu poslední chvíle svého partnera.
Namol opilý Ščepka zůstal ležet pod stolem a nehýbal se. Irena vzala z komory sekeru a několika ranami do hlavy Ambróze ubila.
Pak mu sekerkou a sekáčkem na maso oddělila hlavu od trupu. Pitva později ukázala, že nebožák ve chvílích, kdy mu odstraňovala hlavu, ještě žil, případně u něj nastávala smrtelná agónie.
„Když jsem mu sekala hlavu, vzpomněla jsem si, jak mi často vyhrožoval zabitím. A říkal, že mi usekne hlavu a hodí ji do záchodu,“ vysvětlovala později nejen způsob a brutalitu vraždy, ale i své následující kroky.
Irena totiž pracovala na likvidaci Ambróze podobně, jako při vraždě svého muže Jána před 13 lety, naprosto chladnokrevně a s rozmyslem.
S HLAVOU DRUHA V TAŠCE OHLÁSILA JEHO ZMIZENÍ
Hlavu zabalila do nebožtíkových montérek a uložila do velké nákupní tašky. Tu si bohorovně půjčila u sousedů.
Tělo bez hlavy nacpala do pece na chleba. Pálila jej následujících 35 hodin. Když pec vyhasínala, vždy přiložila dubová polena. Stihla si během času párkrát i zdřímnout. V klidu, bez emocí, uváženě.
To ostatně dokumentuje i vězeňský spis vražedkyně. „Když 9. prosince 1964 zjistila, že je tělo Ambróze Ščepky úplně spálené, vymetla pec, prosila popel. Vysypala jím zasněžený dvůr a chodník kolem domu, menší kostičky zčásti hodila do kurníku k slepicím, větší pak vysypala mezi Bolerázem a Smolenicemi z můstku přes potok Trnávku. Mezi sousedy rozhlásila, že její druh odešel před dvěma dny z domu a ještě se nevrátil. Vzala nákupní tašku s hlavou mrtvoly a odešla na vlak. Hlavu odložila na nádraží v Trnavě na toaletu stojícího vlaku,“ stojí v dokumentech.
S mrtvým torzem druha v zavazadle, ještě předtím než přišla na nádraží, na služebně Veřejné bezpečnosti ohlásila jeho zmizení.
Hlavu Ambróze Ščepky našel 9. prosince 1964 kolem 15.00 na toaletě vlaku jedoucího právě přes vesnici Cífer svědek Jozef Kopčan. Bylo to chvíli potom, kdy Irena líčila esenbákům, jak její druh odešel z domova.
Při následném výslechu se ale zdála Irena nezvykle nervózní. Vyšetřovatelé u ní doma nenašli žádnou podezřelou stopu po vraždě. Při odchodu jeden z nich náhodou v úzké chodbičce zavadil o pec, která ještě nestačila vychladnout. Syn Čubírkové na jeho otázku bezelstně odpověděl, že doma chleba nikdy nepekli.
Tím obrazně spadla klec.
Čubírková se pod tíhou důkazů 10. prosince 1964 k vraždě Ambróze Ščepky přiznala.
Vyšetřovatelům vrtalo v hlavě, proč se jinak pečlivá vražedkyně nezbavila i hlavy. Odpověď jim vyrazila dech. „No, přece aby lidé věděli, že je mrtvý, a že mě neopustil,“ pověděla.
Ve vazbě a ve vězení se pak přiznala i k vraždě svého muže Jána Čubírky. Vyšetřovatelé totiž zjistili, že je vdovou, a napadlo je okolnosti smrti manžela prověřit. Exhumovali jeho tělo a to vydalo dostatek důkazů, aby bylo možné Irenu Čubírkovou obžalovat z dvojnásobné vraždy.
A to v roce 1966 znamenalo jediné: navzdory skutečnosti, že se jedná o ženu, trest smrti. Čubírkové nepomohlo, že se ve věznici chovala vzorně, sbírala pochvaly za chování i čistotnost, stala se dokonce velitelkou světnice. Od vražedkyně dal ruce pryč i prezident Antonín Novotný a milost jí neudělil.
Na svatého Václava, ve středu 28. září 1966 v 8 hodin ráno, vražedkyni ve sklepní místnosti věznice v Praze na Pankráci oběsili. Irena Čubírková neřekla během popravy jediné slovo.
Zůstali po ní dva mrtví muži a sedm sirotků.
POSTAVY Z PŘÍBĚHU IRENY ČUBÍRKOVÉ
Oravský rodák se seznámil se svou manželkou a pozdější vražedkyní Irenou během války v lágru při nucených pracích v Německu. Ona pracovala jako dělnice ve fabrice na výrobu konzerv, on byl táborovým obuvníkem. O sedm let mladší Irenu poznal jako osmnáctiletou, v roce 1942 se jim po roční známosti narodila dcera Jana.
Po válce se mladá rodina usadila v Trutnově, dostali jako totálně nasazení vilu zabavenou sudetským Němcům. Aby uživil rodinu, která se mezitím rozrostla na tři děti, přijal místo horníka v dolech v Žacléři.
Muže, který své děti i ženu navzdory nevěrám bezmezně miloval, připravila manželka o život v den šestého výročí jejich svatby. Jánu Čubírkovi bylo 35 let.
Trutnovský dělník, původem ze Slovenska, si začal s vdovou Irenou Čubírkovou zkraje roku 1952. Už v květnu se nastěhoval do její vily v České čtvrti na uprázdněné místo po nebohém Jánu Čubírkovi.
Primitivní alkoholik byl opakem pracovitého Jána. Korunu si neuměl udržet, pil a pro ránu nešel daleko. S Irenou měl čtyři děti.
O život přišel krutým způsobem v den svých jmenin 7. prosince 1964. Bylo mu 38 let. Jeho hlava je pohřbena beze jména na náhrobku v nejmenším hrobě na hřbitově v Bolerázu.
Rodák z Lázní Bělohrad. Železničář, zprvu výhybkář, pak dokonce člen ozbrojené ochrany železnic, přesvědčený komunista, kariérista a především spolupachatel vraždy Jána Čubírka.
Za spolupachatelství jej soud potrestal 12 roky vězení v nejtěžším typu tehdejší káznice.
Zároveň někdejšímu milenci Ireny Čubírkové odebral vyznamenání Za vynikající práci, který pár let po vraždě falešný ambiciózní muž s křivým charakterem obdržel.
Soud zohlednil fakt, že svou milenku k vraždě manžela soustavně nabádal, obstaral kromě jiného i kapky, kterými vražedkyně svého muže před zabitím uspala. Zároveň aktivně navrhoval, jak soka v lásce usmrtit – nejprve otrávit, pak oběsit a nakonec uspat kapkami na spaní a pak na něj shodit kamna.
Smutná postava celého příběhu. Nepříliš inteligentní, avšak dobrotivá manželka Václava Bernarta, se nechala svým mužem i Irenou Čubírkovou přesvědčit, aby pomohla odstranit Jána Čubírka. Uvěřila povídačkám jeho ženy, že ji bije a tyranizuje.
V den vraždy 10. října 1951 přišla vražedkyni pomoci odnést mrtvolu muže pod schodiště. Na ni pak obě ženy společně ze strmých schodů svrhly těžká litinová kamna. Leopoldina pak vzala k sobě do bytu zakrvácené povlečení a vyprala jej spolu se svým a manželovým prádlem.
Svědomí ji nedalo, sousedce si postěžovala, že její muž pokračuje v nevěře s Irenou a že to byla právě vdova, kdo svého muže zavraždila. Udání se dostalo až k vyšetřovatelům trutnovské Veřejné bezpečnosti. Ti však Leopoldině nevěřili. Naopak ji obvinili, že se snaží své sokyni v lásce pomstít.
Leopoldina Bernartová nakonec přece jen vypovídala. O 13 let později. To už jí vyšetřovatelé, prokurátor i soudci uvěřili. Její slova pomohla Čubírkovou i jejího manžela nakonec usvědčit. Ve vazbě strávila čtyři měsíce. Její čin spadl pod prezidentskou amnestii a žena proto vyvázla bez postihu. Trestní stíhání bylo v únoru 1965 zastaveno. Další osudy nešťastné ženy nejsou známy.
PŘÍBĚHY ZLA JIŘÍHO NOVÁČKA
Nový seriál Deníku Příběhy zla Jiřího Nováčka přináší dokumentární rekonstrukce největších kriminálních případů České republiky. Čtenářům a posluchačům se v něm pokusíme objasnit fungování české kriminalistiky a justice. Rozebereme podrobně reálné dopady zločinů na každého z nás a řekneme si, jaké jsou pozice a role pachatelů, jejich obětí, policistů, žalobců, advokátů, soudců i uvězněných. Jisté jsou přitom jen dvě věci: páchat zlo se nevyplácí a dokonalý zločin neexistuje.
Příběhy zla doplňuje rubrika Ozvěny.